Argumenty O životě O náboženství
POSELSTVÍ:
Máme pro vás dobrou zprávu, lidé – důležité Boží poselství:
Krátký čas zbývá a pak Ježíš přijde – a blaze těm, kdo jsou s Ním smířeni!
Každý z nás měl kdysi vážný problém: Prázdný byl a světem obelhán.
V úsilí řídit vlastní život „po svém“ naplnění a smysl hledal sám.
Proč však hledat dál v tom světě pusté štěstí, které zdroj jen v Bohu má?
S důvěrou navrátit se k Němu zkuste –pak poznáte, co je být milován!
Vrátit se smíš tam, kde Bůh tě čeká, láskyplnou náruč otvírá.
Srdce tvé milost zaplaví jak řeka, od starostí a vin ho obmývá.
Bůh svou lásku dokázal na kříži, kde za naše hříchy zemřel Pán.
Pro každého, kdo s vírou k Němu vzhlíží, má věčný život a dokonalý plán.
Co vám Jeho výzvu přijmout brání? Snad nemáte srdce kamenné?!
V soudný den vás pak nic už nezachrání, jestliže dnes Mu odpovíte „Ne!“
Vrátit se smíš tam, kde Bůh tě čeká! Vrátit se smíš tam, kde Bůh tě čeká!!!!
Proč se setkáváme v neděli ?
…pojďme si představit, samozřejmě čistě teoreticky, že bychom se stali svědky nějaké debaty na téma dne odpočinku. Kolik z nás by si bylo jisto v kramflecích, co vlastně říct a jak svá přesvědčení obhajovat biblicky?
V kruzích, které se v našich luzích a hájích považují za křesťanské, se na toto téma… ech… řekněme, biblicky nevyučuje úplně moc. A proto je samozřejmé, ač ne omluvitelné, že vyznávající křesťané mají v celé řadě otázek ohledně dne odpočinku velmi nejasno. Proto si pojďme, představit následující, samozřejmě čistě teoretickou, situaci…
Dobře to mínící tazatel (DTMT): „Čusík. Narazil jsem na internetové stránky toho společenství, kam chodíš. Nenašel jsem tam ale pár odpovědí na otázky, které by mě zajímaly, a proto se ptám přímo tebe. Bible jasně říká, že den odpočinku je v sobotu. O důležitosti soboty svědčí i to, že ji zmiňuje samotné Desatero. A dneska je to opravdu zásadní otázka. Světíte tedy sobotu?“
A vzhledem k tomu, že důraz na sobotu je obvykle spojen s celým širším narativem:
DTMT: „A jak se vztahujete k tradicím, jako jsou Vánoce? Jste tu bibličtí a neslavíte je? Držíte se jen biblicky doložitelných svátků?“
…a teď si tuto, samozřejmě čistě teoretickou situaci, pojďme zodpovědět.
Nejprve si pojďme říct něco o židovském kalendáři. Dovolím si citovat z práce Curtise Claira Ewinga právě na téma kalendáře a sabatu:
„Židé si po nějakou dobu ponechali egyptský kalendář dvanácti třicetidenních dní, a místo, aby přidávali pět dodatečných dní na konci roku, přidávali tři na konci šestého měsíce a dva na konci dvanáctého měsíce. Patnáctý den prvního měsíce ábíbu [nisan] musel každý rok být sabatem, což znamenalo, že první a osmý ábíb byly pevnými sabaty, tak jako sedm sabatů po patnáctém ábíbu (Lev 23:6-7, 11, 15-16). …
Podle Exodu 12:3, 5, 6, 24 a Levitiku 23:15 nemohl desátý, čtrnáctý a šestnáctý den abíbu být sabatem, protože se jednalo o pracovní dny s velmi konkrétním příkazem: s příkazem uklidit dům, porazit dobytek a sklízet pole. Víme, že tyto dny by jednou za každých sedm let spadaly na sobotu, a kdyby [kalendářní] sobota byla sabatem, tato přikázání by se navzájem vylučovala. …
V Bibli není nic, co by pevně určovalo délku sabatu. Písma používají stejné slovo k popsání: (1) Jednodenního odpočinku (Ex 20:8-1; Dt 5:12-15); (2) Dvoudenního odpočinku (Lev 23:15, 16, 21); (3) Jednoletého odpočinku (Lev 25:4, 8); (4) Dvouletého odpočinku (Lev 25:8-12); (5) Sedmdesátiletého odpočinku (2. Le 36:21). …
Vidíme, že na základě nutnosti se tři dny z dodatečných pěti dnů na konci roku přidávaly na konec měsíce elulu, protože … první den měsíce tišri musel být každý rok sabat. Poslední sabat elulu byl sedmadvacátého dne měsíce, což nechávalo v měsíci jen další tři dny; ale aby před dalším sabatem mohlo být šest dní práce, bylo třeba přidat sem tři dny. Proto podobně víme, že dva zbývající dny z pěti doplňkových dní se přidávaly na konci adaru. … První den abíbu každého roku byl sabat, ale poslední sabat adaru byl šestadvacátého dne, takže ze třiceti dní zbývaly čtyři. Takže, aby před dalším sabatem bylo šest dní, musíme sem vložit další dva dny práce.“
…jasné, že?
…jinými slovy, snahy ztotožňovat naše kalendářní soboty s biblickým sabatem jsou zoufale naivní a jedná se naprostou redefinici toho, co bylo izraelským sabatem. A jak je zjevné, ačkoliv Izrael slavil každotýdenní sabaty, když vezmeme v úvahu všechny starozákonní sabaty, jsou něčím mnohem větším, širším a početnějším než jedním dnem ze sedmi.
Je pravda, že české překlady, které (nekonzistentně) hovoří o „sobotách“ a „měsících“ mohou v našem kontextu být extrémně matoucí – ale jestli někdo chce horlivě hájit kalendářní sobotu jako den křesťanského uctívání, jeden by doufal, že si dotyčný udělal domácí úkol. Už jen kvůli nějaké základní křesťanské lásce a tak.
Tolik k („)sobotě(“). Teď ke dni odpočinku jako takovému.
To, že jeden den ze sedmi je dnem odpočinku a uctívání, je věcí samotného stvořeného řádu: „Tak byla dokončena nebesa a země i všechny jejich zástupy. Sedmého dne Bůh dokončil své dílo, které konal, a sedmého dne přestal s veškerým svým dílem, které konal. Bůh sedmý den požehnal a posvětil ho, protože v něm přestal s veškerým svým dílem, které Bůh stvořil a učinil“ (Gen 2:1-3; sr. Ex 16:23; 20:11). Tento Bohu oddělený den není ničím dobrovolným nebo volitelným – jak nás učí i Zákon, který za jeho znesvěcování znovu a znovu předepisuje trest smrti (Ex 31:15; 35:2; atd.).
Otázkou teď tedy je, který den je oním dnešním „jedním dnem ze sedmi“ – který den je dnes Božím odděleným dnem odpočinku a uctívání. Odpověď, kterou nám Písmo dává, je velmi jasná: Tím dnem je neděle.
Pojďme si tedy uvést alespoň patnáct biblických důvodů pro nedělní shromáždění:
1) Pán Ježíš vstal z hrobu v první den týdne (Mt 28:1; Mk 16:9). Argumentem za den odpočinku v Exodu je stvoření (Ex 20:11), v Deuteronomiu Exodus z Egypta (Dt 5:15) – v Pánově vzkříšení přichází Nové, lepší stvoření (2. Kor 5:17) a nový, větší Exodus (Pánova oběť o Pesachu; 1. Kor 10:1-11), proto s sebou nese nový den odpočinku a uctívání.
2) Pán Ježíš se zjevuje svým učedníkům o nedělích, ne v sobotu (Mt 28:5-9; Mk 16:9; L 24:13-15; 24:34; L 34:33, 36; J 20:19; J 20:26).
3) První setkání se vzkříšeným Kristem u večeře Páně proběhlo v neděli, ne v sobotu (L 24:1, 13-35).
4) Písmo pro nás mezi vzkříšením a nanebevstoupením zaznamenává tři shromáždění křesťanů (L 24:33; J 20:19; 20:26) – všechna se dějí v neděli, ani jedno v sobotu. (Netvrdím, že se jedná striktně vzato o bohoslužby, jen upozorňuji, kdy se dějí setkání křesťanů, na která nám Písmo poukazuje.)
5) První zaznamenané uctívání vzkříšeného Pána, a to konkrétně Tomášem, se děje v neděli, ne v sobotu (J 20:26-28).
6) Skutky a epištoly pro nás zaznamenávají setkávání křesťanů a konání sbírek v první den týdne, neboli v neděli, nikdy v sobotu (Sk 20:7; 1. Kr 16:1-2).
7) Jediný den, který nám Skutky explicitně konkretizují jako den shromáždění a lámání chleba, neboli slavení večeře Páně, je neděle, ne sobota (Sk 20:7).
8) Pán Ježíš byl prohlášen „za Syna Božího v moci“ v den svého vzkříšení, neboli v neděli, ne v sobotu (Ř 1:4).
9) Naplnění Božích starozákonních (nejen) mesiášských zaslíbení přišlo ve vzkříšení Pána Ježíše Krista v neděli, nikoliv v sobotu (Sk 13:33).
10) Znamení a dosvědčení toho, že Pán Ježíš byl oslaven, přišlo o Letnicích (J 7:37; Sk 2), přičemž biblické Letnice jsou v neděli, ne v sobotu, jak je zjevné z jejich ustanovení v Levitiku (Lev 23:11, 15-16, 21).
11) Církev byla veřejně zasvěcena jako Pánův Chrám o Letnicích, neboli v neděli (Sk 2), ne v sobotu.
12) Učedníci přijali Otcovo zaslíbení Ducha a zmocnění k naplnění Velkého poslání Církve v neděli (Sk 1:4-5; Sk 2:1-4), ne v sobotu.
13) Kletba Bábelu začala být uzdravována v neděli (Sk 2:6-11), ne v sobotu.
14) První apoštolské kázání vzkříšení a spásy a první použití klíčů Království přišlo v neděli (Mt 16:19; Sk 2), ne v sobotu.
15) Když Pán Ježíš vjížděl do Jeruzaléma a kolem znělo „Hosanna, požehnaný, jenž přichází ve jménu Pána, Král Izraele“ (J 12:13), velmi pravděpodobně byla neděle. Podle Jana 12:1 přichází Pán Ježíš do Betanie „šest dní před Velikonocemi“, neboli v neděli. Poté, co dorazí, večeří (J 12:1-2); dá se tedy předpokládat, že dorazil v neděli večer (připomeňme si, že v židovském počítání začíná den večerem). Po rozednění vjíždí do Jeruzaléma (J 12:12). Dá se tedy předpokládat, že Jeho královský příchod do Jeruzaléma se odehrál v neděli. I kdyby se v neděli neodehrál, určitě se neodehrál v sobotu, jelikož Pán Ježíš vjíždí na oslici a oslátku, přičemž zvířata měla o sobotě odpočívat (Ex 20:10).
…a připomeňme si, že Písma nám explicitně přikazují následovat apoštolský příklad (1. Kor 11:1; Fp 3:17; 1. Te 1:6) – jestli apoštolové a jimi vedené církve uctívali v konkrétní den, je hříchem, neposlušností a vzpourou je v tom nenásledovat.
…tolik stručně k neděli. A co se týče svátků, které nejsou explicitně ustanovené v Písmech…
Písmo pro nás zaznamenává ustanovení svátku púrim:
„…kvůli tomu, co přitom viděli a co je postihlo, Judejci ustanovili a přijali pro sebe a pro své potomstvo i pro všechny, kdo se k nim připojí, že nepomine, aby zachovávali tyto dva dny podle zápisu o nich a podle času pro ně určeného v každém roce. Tyto dny budou připomínány a zachovávány v každé generaci, čeledi, provincii a městě. … Judejec Mordokaj … poslal dopisy ke všem Judejcům do sto dvaceti sedmi provincií Achašvérošova království, slova pokoje a pravdy, aby dodržovali tyto dny púrím v jejich určených časech, jak to pro ně ustanovil Judejec Mordokaj a královna Ester, jak to ustanovili i pro sebe samé a pro své potomstvo, úmluvy o postech a svém úpěnlivém křiku“ (Est 9:26-28, 30-31).
Nikde ani sebemenší zmínka o Bohu; naopak, znovu a znovu čteme o tom, že autory tohoto svátku jsou lidé: „Judejci ustanovili a přijali pro sebe a své potomstvo … Judejec Modrokaj poslal dopisy … aby dodržovali tyto dny … Jak to ustanovil Judejec Mordokaj a královna Ester, jak to ustanovili i pro sebe samé a pro své potomstvo…“
Nečteme zde nic o inspirovanosti, nečteme vůbec nic o Božím příkazu – přesto vidíme, že Ester a Mordokaj nevidí problém v tom tento svátek ustanovit – a ustanovit ho „pro sebe a pro své potomstvo i pro všechny, kdo se k nim připojí“. Jinými slovy, nebojí se ustanovit pro Boží lid svátek, nebojí se ustanovit ono děsivé slovo – tradici.
A nekritizuje je za to ani inspirovaný autor knihy Ester, ani žádný z pozdějších proroků a dalších vůdců Božího lidu – Ezdráš, Nehemiáš, Ageus, Zachariáš i Malachiáš svorně mlčí. Kritiku púrimu neslyšíme ani z úst novozákonních autorů.
A z toho plyne, že být bibličtí znamená mít svobodu ustanovovat dobrovolné svátky, kdy si jako Boží lid připomínáme Boží mocné skutky v historii. Znamená to, že je máme plnou svobodu slavit, a že nemáme sebemenší právo odsuzovat ty, kdo je neslaví, a stejně tak ani neslavící nemají sebemenší právo soudit ty, kdo je slaví. Slovy apoštola Pavla:
„Někdo považuje jeden den za důležitější než druhý, jiný považuje všechny dny za stejně důležité. Každý nechť je plně přesvědčen o tom, jak sám smýšlí. Kdo zachovává určitý den, zachovává jej Pánu. Kdo jí, jí Pánu, neboť děkuje Bohu; a kdo nejí, nejí Pánu a také děkuje Bohu. Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Neboť žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Ať tedy žijeme či umíráme, patříme Pánu. Vždyť proto Kristus zemřel a ožil, aby se stal Pánem mrtvých i živých. Ty pak, proč soudíš svého bratra? Nebo i ty, proč zlehčuješ svého bratra? Všichni se přece postavíme před soudnou stolici Boží“ (Ř 14:5-10).
(Nemůžeme si představovat, že tato pasáž, která velmi zjevně hovoří o křesťanské svobodě v mezích Božího zákona, nuluje Bohem ustanovený sedmidenní cyklus času, celou řadu starozákonních příkazů a ze záhadného důvodu si protiřečí s výše popsanou apoštolskou praxí.)
A, samozřejmě, pak tu máme příklad samotného Pána Ježíše, kdy nám apoštol Jan říká, že „Nastal svátek Posvěcení chrámu v Jeruzalémě. Byla zima. Ježíš se procházel v chrámě, v Šalomounově sloupoví“ (J 10:22-23).
Svátek Posvěcení chrámu bychom mezi Bohem nařízenými svátky hledali marně. Patří k dalším svátkům, které si Boží lid ustanovil bez Božího příkazu, a to konkrétně, aby si připomínal a oslavoval tradovaný Boží zázrak při opětovném posvěcení Chrámu po povstání Makabejských.
Je pravda, že nečteme, že by Pán Ježíš tento svátek přímo slavil. „Jen“ přinejmenším byl tam, kde probíhaly ústřední oslavy tohoto svátku, a ani v nejmenším se proti němu nevyhrazoval.
A z toho plyne, že být bibličtí znamená dopřávat druhým jejich dobrovolné svátky… (převzato od ANTITEZE)
ČISTÁ KREV
Skončil den s jedeš domů. Pustíš si rádio a slyšíš nějakou zprávu, že v jedné malé indické vesničce najednou zemřelo několik lidí na jakousi záhadnou nemoc, která dosud nebyla viděna. Vysílají tam pár doktorů na průzkum. Moc o tom nepřemýšlíš, ale v neděli po návratu z církve slyšíš další zprávy. A tentokrát už to nejsou 3 vesničané, ale 30.000 lidí z té oblasti již zemřelo a je to už i v televizi. CNN vysílá nepřetržitě zprávy. Lidé ze Zdravotnického centra v Atlantě tam odlétají, neboť s takovou nemocí se dosud nesetkali. V pondělí ráno je tohle hlavní zprávou, protože už to není jen Indie, ale i Pákistán, Afghánistán, Irák. A za chvíli slyšíš tento příběh všude, nyní to nazvali záhadnou chřipkou. Prezident prosí, aby se všichni modlili a doufali, že tam bude všechno v pořádku. Ale všichni se ptají: „Jak to tam udržíme?“ V tuto chvíli učiní francouzský prezident prohlášení, které šokuje celou Evropu: Žádné lety z a do asijských států, kde je ta nemoc! V noci se trochu díváš na televizi, než jdeš spát, a myslíš na tu plačící ženu z obrazovky: „V pařížské nemocnici umírá její syn na záhadnou chřipku.“ Dostalo se to do Evropy, panika zasahuje lidi. Co doposud zjistili: Jakmile tuto nemoc dostanete, máte ji týden, aniž byste to věděli. Po následujících 4 dnech neuvěřitelných symptomů zemřete. Anglie uzavírá hranice, ale už je pozdě. Nemocnice všech větších anglických měst se plní pacienty s touto nemocí. V úterý ráno prezident USA vyhlásí: „Kvůli nebezpečí národní ochrany byly zrušeny všechny lety přes oceán. Pokud jsou vaši příbuzní v zahraničí, je mi líto, ale nemohou se vrátit, dokud nenalezneme léčbu pro tuto nemoc. Během čtyř dnů se celý národ ponoří do neuvěřitelného strachu. Lidé začnou prodávat masky na obličej. Mluví se o tom po celé zemi a kazatelé říkají, že je to Boží pohroma. Ve středu večer nemodlitební shromáždění najednou někdo přiběhne a volá: „rychle zapněte rádio!“ Celá církev naslouchá tranzistorovému rádiu, k němuž je připojen mikrofon: „Dvě ženy leží v nemocnici v Long Island a umírají na záhadnou chřipku.“ Během několika hodin to zasáhne celou zemi. Lidé pracují bez přestávky, snaží se najít protilátku. Ale stále nic nefunguje a tato záhadná nemoc se stále šíří. Je to jako by to plynulo nezadržitelně dál.
Potom najednou vyjde zpráva: „Byla nalezena protilátka, můžeme mít léčbu. Můžeme vyrobit očkování. Zabere to krev někoho, kdo ještě není nakažen.“ Takže teď se celou zemí šíří výzva a všichni jsou požádáni o jednoduchou věc. Jít do nejbližší nemocnice a nechat si vzít vzorek krve. To je vše. Když se ty a tvá rodina dostavíte v pátek pozdě v noci do nemocnice, je tam už dlouhá řada. Všude kolem jsou sestry a doktoři, kteří vpichem do prstu odebírají krev a popisují zkumavky jmény. Celé tvé rodině odebírají krev se slovy: „Počkejte tady na parkovišti a pokud nezavoláme vaše jméno, můžete jít domů.“ Stojíte tam spolu s ustrašenými sousedy a přemýšlíte, co se to vlastně děje, jestli tohle už není konec světa. Najednou vyběhne z nemocnice mladý muž a něco křičí. Volá nějaké jméno a mává cedulkou. A křičí to znovu. Pak tě tvůj syn zatahá za sako a říká: „Tati, to jsem já.“ Za chvíli vyjdou lékaři a sestry, všichni se objímají, brečí a někteří se i smějí. To je poprvé po týdnu, co vidíš někoho usmátého. Pak jeden starší doktor k tobě přistoupí a říká: „Děkujeme, pane. Krev vašeho syna je perfektní. Je úplně čistá a můžeme ji použít k výrobě očkování.“ Během chvilky se tato slova rozšíří po celém parkovišti, plném lidí. Všichni křičí, pláčou, modlí se a smějí. Ale potom ten doktor vezme tebe a tvou ženu stranou a říká: „Mohu s vámi mluvit? Neuvědomili jsme si, že dárcem bude malé dítě, a potřebujeme … potřebujeme, abyste tohle podepsali.“ Začneš podepisovat a pak si všimneš, že místo pro počet vpichů je prázdné. „K-k-kolik že vpichů??“ A v té chvíli úsměv doktora zmizí. „Neměli jsme ani představu, že to bude malé dítě. Nebyli jsme připraveni. Potřebujeme všechno.“ „Ale – ale ...“ „Vy tomu nerozumíte. Mluvíme tady o celém světě. Prosíme, podepište to. My – my to potřebujeme všechno – potřebujeme všechno!“ „Ale nemůžete mu dát transfúzi?“ „Kdybychom měli čistou krev, tak bychom to udělali. Můžete to podepsat? Podepíšete to?“ Ve ztuhlém tichu podepisuješ. Potom ti řeknou: „Chtěli byste s ním mít malou chvilku, než začneme? Běžte tam dozadu do té místnosti, tam sedí váš syn na stole.“ „Tati, mami! Co se děje?“ Vezmeš jeho ruce do svých a říkáš: „Synu, tvoje maminka i já tě moc milujeme a nikdy bychom nic nedopustili, kdyby to tak nemuselo být. Můžeš to pochopit?“ A když se ten doktor vrátí, říká: „Je mi líto, my už – už musíme začít. Lidé na celém světě umírají.“ A musíš odejít, i když tvůj syn volá: „Tati, mami! Proč – proč jste mě opustili??“
A když je další týden pohřební obřad na počest tvého syna, někteří klidně spí, jiní ani nepřijdou, protože se šlo koupat k jezeru, a někteří lidé přijdou s předstíraným úsměvem, jakože jim na vás záleží. Chtělo by se ti vyskočit a křičet: „Můj syn umřel. COPAK JE VÁM TO JEDNO??!!“
Není tohle to, co říká Bůh? „Můj syn umřel. Nevidíte, jak moc mi na vás záleží?!“
„Otče, když to nyní vidíme z tvého pohledu, tak nám to láme srdce. SNAD nyní začneme chápat tu velikou lásku, kterou pro nás máš!“
Tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby kdokoli v Něj věří nezahynul, ale měl ŽIVOT věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby skrze Něj byl svět spasen. Kdo v Něho věří, není souzen; Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Kdo nevěří, dělá z Boha lháře, neboť neuvěřil svědectví, které Bůh vydal o svém Synu. Bůh nám dal věčný ŽIVOT a ten život je v Jeho Synu. Kdo má Syna, má život. Kdo nemá Syna, nemá život!!
POSTAVY JAKO ŽIVÉ
Jednu ze zajímavostí města Londýna může návštěvník tohoto anglického velkoměsta najít ve výstavních prostorách paní Tussaudové. Uvidí tam vystaveno mnoho postav významných osob známých z minulosti i současnosti, přesně vymodelovaných z vosku v životní velikosti. Svým vzhledem, postojem a oděvem připomínají až do nejmenších detailů ty skutečné, známé osoby. Jsou to tak věrné napodobeniny, že návštěvníci shodně prohlašují: „Tyto postavy jsou jako živé!“
A nyní mi dovol, milý čtenáři, položit ti otázku, která je adresovaná přímo tobě: „Jsi křesťan nebo jen nábožný člověk??!“ Že je to jedno a totéž? Vůbec ne! Jsou to dva druhy lidí, kteří se nacházejí v celku křesťanstva. Ne každý, kdo se považuje za křesťana, jím skutečně také je. Pán Ježíš řekl: „Ne každý, kdo mi říká ´Pane, pane!´ vejde do království nebeského!“ (Bible, ev. Matouše 7.21). Mezi skutečným věřícím, tedy pravým křesťanem a člověkem nábožným je tentýž rozdíl, jaký je mezi osobou živou a postavou jako živou. I když povrchní pozorovatel nemusí vidět mezi nimi žádný podstatný rozdíl, ten tu však přesto je: Jedni mají život a druzí ne!
Milý nábožný příteli, tobě jenom proto chybí nový, Bohem darovaný život, protože se dosud vyhýbáš nutnosti zaujmout osobní postoj k událostem na Golgotě. Ty víš, že tam na kříži zemřel Pán Ježíš, pak byl pohřben do blízké skalní hrobky a třetího dne byl vzkříšen. Je ti však známo i to, co Bůh ve své svrchované spravedlnosti oznámil, že „Odplata za hřích je smrt!“ (Bible, Řím. 6.23)? Proto nemůže nechat bez potrestání ani tvé hříchy. Aby však mohl tebe ušetřit a dát průchod své svrchované milosti a lásce k tobě, připravil ti Zástupce, svého milovaného Syna, Pána Ježíše Krista, který tam na Golgotě zemřel za tvé hříchy – místo tebe (Řím. 8.32)! ANO, „On byl vydán na smrt za naše provinění a byl vzkříšen z mrtvých pro naše ospravedlnění.“ (Řím. 4.25). Vždyť: „Bůh tak miloval svět (lidi), že dal (v oběť) svého jednorozeného Syna, aby kdokoli v Něj věří nezahynul, ale měl život věčný.“ (ev. Jana 3.16).
Pán Ježíš přišel volat hříšníky k pokání (ev. Marka 2.17). Toto volání Jeho milosti: „Čiňte pokání a věřte evangeliu!“ (ev. Marka 1.15) zní už dvě tisíciletí a zachrání i dnes každého, kdo tohoto volání uposlechne. Vím, činit pokání – to se nesrovnává s vysokým míněním, které máš o sobě, svých schopnostech a své velké hromadě dobrých skutků. Proto jsi ještě nepřišel coby hříšník za Ním, nyní živým, vyvýšeným a oslaveným, abys Mu s lítostí v pokání osobně vyznal své hříchy a svou hříšnost, a nevíš, že bys jako Jeho odpověď ihned obdržel odpuštění (1. Jan 1.9) a dar nového života (Kol. 2.13). Tím bys přijal do svého srdce Pána Ježíše jako svého Spasitele a Pána (ev. Jana 20.28) a stal se skutečným křesťanem! Bible nám oznamuje, že Bůh těm lidem, kteří Ho přijali a věří v Jeho jméno, dal pravomoc stát se Božími dětmi! Ti se takto narodili z Boha (event. Jana 1.12-13), byli zplozeni Jeho slovem pravdy (Jakub 1.18).
Ty jsi však dosud spokojen s pouhou povrchní formou pobožnosti: Kristus nemá pro tebe žádný půvab, abys po Něm právě teď toužil. A přesto se domníváš, že přijdeš do nebe! Tam však nebudou lidé, kteří mylně považovali za víru pouhý souhlas své mysli a rozumu s křesťanstvím; navenek sice kráčeli pospolu s Božím lidem, ale jejich srdce přitom patřilo tomuto světu. Pro lidský zrak můžeš být „postavou jako živou“, jenže rozhodující o tvé věčnosti je to, že Bůh vidí do tvého srdce. Nepřebývá-li v něm Kristus a neceníš-li si Jej nade vše, potom o tobě platí Jeho slova, která řekl nábožným lidem: „Máš jméno, že jsi živ, ale jsi mrtev.“ (Zjevení 3.1). Nebe je připraveno jen pro živé – ty, kteří se pro nebe narodili tím, že přijali celým nerozděleným srdcem Božího Syna, Pána Ježíše Krista; tak se narodili z Boha a jsou Jeho dětmi.(ev. Jana 1.12-13). „Kdo má Syna, má život. Kdo nemá Syna Božího, život nemá!“ (1. Jan 5.12), protože: “Není v nikom jiném spásy; není pod nebem jiného jména, daného lidem, v němž bychom mohli být spaseni – zachráněni!!“ (Skutky 4.12)
Náboženství a Ekumena
Zlaté tele dnešní doby
Kdyby vám někdo položil otázku, zda byste si také odlili a uctívali vedle Boha nějakého zlatého bůžka, tak byste mi určitě odpověděli, že NIKDY. Pojďme se důkladněji podívat, co se tenkrát pod horou Sínaj odehrálo. Třetího měsíce po vyjití z Egypta synové Izraele dorazili do Sínajské pustiny. Bůh mluvil před zraky lidu s Mojžíšem, aby Izrael navždy Mojžíšovi věřil, že ho Bůh vede. Bůh také k lidu z hory promluvil „desatero“ a celá pospolitost se zavázala, že budou dodržovat všechna nařízení, které Bůh dal. A protože se lid při burácení hromu a dalších projevech Boží slávy velice vyděsil, řekli Mojžíšovi, ať s Bohem mluví raději on, že ho budou poslouchat. Mojžíš uklidňoval lid, aby se nebál, protože je Bůh přišel vyzkoušet a taky aby na ně padla Boží bázeň a přestali hřešit. Mojžíš postavil oltář, na kterém obětoval býčky Bohu. Přečetl knihu smlouvy, vzal krev a pokropil krví lid a tím stvrdil smlouvu s Bohem. Potom Mojžíš opět vystoupil na horu Sínaj a čekal šest dní, než jej Bůh zavolal do oblaku, kde s ním 40 dní promlouval ohledně zhotovení Boží schrány, oltáře a svatyně i s náčiním, kněžského roucha a o posvěcování. Když Bůh domluvil, dal Mojžíšovi dvě desky svědectví, psané Božím prstem. Když Mojžíš dlouho nešel, lid se shromáždil proti Áronovi a chtěli po něm, aby jim udělal bohy, kteří půjdou před nimi. V jiném překladu...který by nás vedl. Lidé si pak strhali zlaté naušnice a Áron jim odlil sochu telete. Před sochou postavil oltář a vyhlásil, že zítra bude slavnost Hospodinova. Pak na oltáři obětovali zápalné oběti a lid nejdříve pojedl a pil a pak vstali, aby se povyrazili. Bůh na to Mojžíšovi řekl, ať hned sestoupí, protože lid spáchal zvrácenost. Soše telete se klaněli a říkali: „Toto je tvůj bůh, Izraeli, ten tě vyvedl z Egypta!“ Potom Bůh řekl o lidu Izraele, že jsou lid tvrdé šíje a že ho vyhladí. Ale Mojžíš se Izraele zastal a připomenul Bohu víru otců a zaslíbení jim dané a Bůh upustil od neštěstí. Po návratu do tábora Mojžíš vzplanul hněvem a rozbil kamenné desky. Také roztavil a rozdrtil zlaté tele na prach. Napomenul Árona, jak je mohl uvést do takového hříchu. Mojžíš uviděl, že lid je bez zábran a tak zavolal: „Kdo je Hospodinův, ke mně.“Shromáždili se k němu všichni synové Léviho. Dostali pokyn zabíjet vlastního bratra, přítele, člena rodiny. Hlavní rysy tehdejších synů Izraelových: 1) měli jako prostředníka a lídra Mojžíše, který měl osobní vztah s Bohem 2) skutečného Boha se báli, nechtěli jít do přítomnosti Boží (do osobního vztahu), raději zůstali v táboře, v bezpečí, aby v přítomnosti Boží neriskovali...netoužili Boha poznat blíž 3) byli jednotní ve zlém úmyslu 4) ze strachu se zavázali Bohu dodržovat všechna ustanovení 5) zmanipulovali Árona, aby jim bůžka odlil 6) obětovali svoje cennosti, aby si udělali bůžka, zlaté tele, podle svých představ 7) obětovali bůžku stejně, jako kdysi byli zvyklí obětovat Bohu, ovlivnění Egyptem, přizpůsobili si to tak, aby jim to vyhovovalo 8) měli špatný pohled na Boha, nezamilovali si ho 9) byli tvrdé šíje...když nebezpečí pominulo, rychle zapomínali na své sliby a přestali mít bázeň před Bohem 10) jako završení uctívání se povyrazili tanci, zpěvy a hodováním 11) byli závislí na svém lidském vůdci a když dlouho nešel, hledali jiného vůdce podle svých představ, koho by mohli následovat 12) přestože viděli Boží zázraky, stále měli problém věřit Bohu a jeho zaslíbením 13) neměli žádné zábrany Rysy dnešních denominačních církví: 1) denominace mají své lidské vůdce jako prostředníka mezi nimi a Bohem, kněz, pastor, starší sboru nebo danou denominací doporučené lidi, kteří jim často vládnou a které slepě poslouchají. Jediným prostředníkem a hlavou Boží církve je Ježíš Kristus, který skrze Ducha Svatého vede svůj lid, jak On chce. Bůh nechce, abychom nad sebou nechali panovat druhé lidi. 2) denominace se často staví proti vanutí Ducha Svatého a proti jeho darům a pomazaným služebníkům, chtějí mít vše pod svou kontrolou. Je potřeba dát lidem svobodu se rozhodovat a nést za své rozhodování zodpovědnost. Bůh chce své děti vést a měnit ke svému obrazu skrze Svatého Ducha sám, nechce, abychom suplovali práci Ducha Svatého my. 3) Lidské sjednocení v Ekumeně, které směřuje pod jedno světové náboženství do nesvaté jednoty. Jednota Boží je možná pouze v plném podřízením se Duchu Svatému a v pokoře. 4) lidé ze strachu z trestu žijí často pod zákonem....konají mrtvé skutky víry, aby si naklonili Boha a zasloužili spasení. Bůh ale nenávidí naše skutkaření. On připravil před stvořením světa své skutky, do kterých nás chce vést a dát nám k nim sílu a moudrost. Všechno konání by mělo vyplývat z lásky k Bohu s vědomím, že je to On kdo vše činí skrze nás, abychom se nemohli vychloubat. Kdo spoléhá na své skutky (chození do církve, desátky,čtení z Bible atd...) dostává se pod prokletí zákona. 5) V denominacích náboženští lidé tlačí své vedoucí, aby se vše přizpůsobovalo jejich představám a potřebám a tím se dává větší prostor náboženskému duchu, než Duchu Svatému. Znovuzrození křesťané jsou tímto hašeni. Hlavní zodpovědnost potom nese před Bohem vedení, že se nechá manipulovat a že poslouchá raději lidi než Boha, aby byl nastolen „falešný pokoj“. Ježíš přinesl meč a rozdělení mezi svůj lid a svět.Pokoj šalom a pravá jednota jsou možné pouze v Duchu Svatém. 6) denominace vynakládájí mnoho majetku na chod modliteben, programů, sociálních projektů atd...a jsou hrdi na to, co si vybudovali, staví si jakoby svůj chrám podle svých představ a je to jejich chlouba....skutečný chrám (církev) ale staví Bůh z křesťanů, spojených Duchem Svatým a je to Boží dílo 7) v denominacích věřící mívají špatný pohled na Boha, mnohdy chybí osobní vztah a poznání Boží dobroty a zároveň svatosti... lidé často žijí z vlastních sil pod zákonem nebo začínají Duchem a končí pod prokletím zákona (viz. Galatští)..když chybí osobní vztah a Boží přítomnost, nahrazuje se to programy lidskými. Stále se uctívá, ale je to přizpůsobené lidské představě a tradici. Ježíš varoval před lidskou tradicí, protože když se jede podle tradice, nedává se prostor Duchu Svatému, aby nás uváděl do svobody a vede to k náboženství a ne víře. 8) v denominacích často chybí pravá svatá Boží bázeň, vyplývající z intimního vztahu lásky s Bohem a čistoty srdce člověka...je nahrazena strnulostí a vnější tváří pobožnosti. Chybí radost z Boha. 9) nedělní křesťané, v osobním životě se mnoho neliší od lidí ze světa a jejich spravedlnost není o nic lepší než spravedlnost farizejů. Když je zle, volají o pomoc k Bohu, slibují a když je dobře na své sliby zapomínají. Chybí Boží moc,láska a pravá bázeň. Počátek moudrosti je bázeň před Bohem. 10) do církve pronikla světská zábava, aby se přilákali lidé ze světa, přestává se rozlišovat mezi svatým a obyčejným. Bůh si svůj lid od světa oddělil, posvětil ….posvěcenost je oddělenost pro Boha Ježíš říká, že bez svatosti nikdo neuzří Pána 11) věřící v denominacích hledají lidského vůdce, který jim vyhovuje, aby mohli pasivně přijímat duchovní potravu a na kterého by přenesli svou zodpovědnost. Osobní hledání Boha nahrazují docházení někam, dodržováním tradic, zákona, rituálů a církevních dogmat. Ježíš řekl: Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. Jenže my se máme pokořit a stejně jako Ježíš vyznat...Ne má vůle, ale Tvá, Otče, se staň. 12) mnozí křesťané nevěří, že Bůh dělá zázraky i dnes a dokonce to považují za skutky ďábla. Také nevěří Bohu a Božím zaslíbením. Ježíš je stejný včera, dnes i na věky a Boží slovo neměnné. 13) Mnozí křesťané se Bohu nevydali a nebo se srdcem vzádlili a tak ztratili duchovní vidění Božích věcí. Pravou víru a Boží lásku nahradil humanismus, tolerance a takto postupně zašli až tak daleko, že Bible již není normou pro život, evangelium je zředěno, aby vyhovovalo a nikoho nepohoršilo, čímž ztrácí moc ke spasení duší. Např. ŘKC uctívá vedle Krista i jiná božstva a vede své věřící do duchovního smilstva a modlářství. Za co naši předkové prolévali svou krev, dnes denominační společenství svým nastavením popírá. Pravda se zaměňuje za lež a otcem lži je Satan. Vidíme dnes církve a sňatky pro homosexuály, je v pořádku život na hromádce... krádeže. Relativismus se stal normou. Účelem tohoto zamyšlení není odsoudit denominace (může se to klidně týkat i domácích skupinek). Zkoumejme každý sám za sebe, jak na tom jsme, abychom mohli zjednat ve svých životech nápravu a dát si to dopořádku s Bohem. Jestli si říkáme, že tohle nám vyhovuje a něco jiného zase ne a chceme si věci dělat „po svém“,tak s tím pravděpodobně problém máme. Ježíš řekl:“ Zapři sám sebe a nes na každý den svůj kříž.“ Jak bude vypadat ten kříž určuje náš Pán a ne my sami. Je nám ušit na míru. A pokud nemáme problém my, ale Ti druzí kolem nás, neodsuzujme je za to a modleme tak jako to udělal Mojžíš, aby dostali milost a otevřeli se jim oči a mohli z těch věcí vyjít, dokud je čas. Díky Mojžíšovi totiž Bůh se syny Izraele neskoncoval, ale dal jim šanci ke změně. Ti, kteří se rozhodli Bohu patřit, se ale museli postavit dokonce proti členům své vlastní rodiny a tak svým činem potvrdit, že to myslí vážně a že je Bůh skutečně na prvním místě. Bůh svůj lid prozkušuje i dnes. Chce nás očistit od našich model a zlatých telat, abychom vše nalezli v Něm a bez Něj už nechtěli dělat nic. Vždyť Bůh je náš Otec a chce pro nás to nejlepší.